Martin Derner : Miniatúry
Galéria 19, Bratislava (11. 10. – 4. 11. 2012)
Výstava, předcházející mou prezentaci dvou brněnských fotografů, Reichmanna a Korečka, představila podle mne jednoho z mimořádných autorů mladší generace, Martina Dernera (1973), přímo předcházela prezentaci v Galérii Cypriána Majerníka, ale během poslední dekády se Derner stal skutečně originální osobností, proměňující navyklé způsoby percepce… Toaletné faux pas, 2009, kousnutí do mýdla, bylo pouze krásným, ale neopakovatelným gagem. Ovšem současné výstavy i návštěva ateliéru ukazují šíři jeho soustavně narůstajícího díla, jež se stalo již skutečně naprosto autentickým. Především objevil novou podobu autorské knihy: pečlivě, stránku po stránce postupně proniká skalpelem do nalezených, prefabrikovaných knih – a jsou to zásahy úplně jiné, než jsme se ve sféře autorských knih zatím setkávali. Navíc s generačním odstupem již mohly vzniknout knihy s novými odkazy a konotacemi : tak rudá vazba knihy Idea československého státu mu dovolila udělat dva odkazy k dílům předního slovenského konceptualisty: After Koller, 2008 s otazníkem, vyřezaným skoro do celého knižního bloku, a After Koller II, 2008 se stejně robustním vykřičníkem. Vypadá to jako nějaká perfektní strojová práce, ale právě naopak – je to přesně prořezáváno autorovou rukou. Do legendárního Mena ruže, 2006, Umberta Eca vstupuje asi osm různě kulovitých útvarů a tak dovolují vnímat pouze tuto novou objektovou interpretaci, stejně jako následující Marxův Kapitál je pouze coby Kapitál – Kapitálne kúsky, 2007 rozřezán na pět částí. Komplexněji můžeme vnímat některé další knihy : Diera – Etnografický atlas Slovenska, 2008 dovoluje listovat postupně vrstvami papíru, až se objeví vyřezaná mapa popisovaného území, knihy z dějin umění naopak končí vyřezaným obrázkem nějakého obrazu s krásnou madonou. Proč se výstava ale jmenuje Miniatúry ? Protože tyto objevné, ale také již vlastně komorní díla byla ještě kontrapunktována také nalezenými, prefabrikovanými tištěnými materiály, ovšem v podobě jediné fotografie či tištěné reprodukce, do níž zase umělec vstupuje tím nejlapidárnějším malířským gestem, jedinou bílou stopou, často „zvětšeným jediným bodem“, případně někdy potom několika bílými stopami akrylu. Tento nový způsob interpretace je tak odlišný od celé škály, kterou v ní známe, počínaje Rudolfem Filou či Arnulfem Rainerem, je to prostě zcela minimální bílý malířský zásah, který nám evokuje ta nejminimálnější malířská gesta, navíc zejména při návštěvě umělcova ateliéru můžeme vidět, jak tuto škálu minimální bílé malby dokáže opět spojit se spoustou konotací díky volbě předlohy, stejně jako jeho autorské knihy, náročné technicky a polymorfní svými odkazy, jsou odlišné od artikulací již zmíněných i jiných tvůrců, ve škále třeba od J.H.Kocmana až po Lawrence Weinera. Neboť v souladu se současnou situací, jež má dávno za sebou postmoderní lekci, musíme objevovat své vlastní, nové způsoby artikulace, které se během posledních dekád staly již jednou z nezbytných součástí umělecké komunikace, odlišné od již frekventovaných. Martin Derner je již vnímán i v širším kontextu – v roce 2010 měl samostatnou výstavu i v portugalském Portu. Takže kurátor tohoto ročníku Marian Meško a kurátorka výstavy Alena Vrbanová, stále jedna z klíčových osobností mezi slovenskými interprety umění, představili skutečně jedinečnou výstavu.
Jiří Valoch